Justiční mafii jsem poznal na vlastní kůži, vypráví podnikatel. Drahý stát, regulace, dotace. Hrozné
Označovali ho hazardním králem. Jeho byznys se točil v miliardách. Pak však přišel zlom, s podnikáním v hazardu skoncoval a od píky vybudoval další firmu, která dnes dosahuje miliardových obratů v prodeji dvou desítek značek osobních a užitkových aut. Pavel Buráň v otevřeném rozhovoru pro ParlamentníListy.cz mluví nejen o svých začátcích, tajemství úspěchu, ale také stinné stránce podnikání, justiční mafii i politicích, kteří se zhlédli v přerozdělování, a protože slibují všeho a všem, pouze tak jen křiví trh a komplikují podnikání.
Když si vzpomenete na své úplné podnikatelské začátky, co vás přimělo k tomu vrhnout se do soukromého podnikání?
Byl jsem mladý, potřeboval jsem bydlet, neměl jsem nic. Hospodu, kde jsem pracoval, mi Jednota zavřela, tak jsem musel začít v té hospodě podnikat. Nic jiného mi nezbývalo, to byl rok 1993. Takhle jsem vlastně začal… Hrozně jsem se toho bál. Vůbec jsem netušil, co mě čeká. Jen jsem věděl, že to málo, co jsem ušetřil, budu muset dát za zboží, nájem a tak.
Pokud se na toto období podíváte dnešní optikou, rozhodl byste se stejně nebo jinak?
Stejně. Ovšem kdybych měl zkušenosti, které mám teď, a přehled, vše by bylo jednodušší a jistě bych byl dál. Ale to jsou vlastnosti, které každý získá samozřejmě až věkem. Určitě bych ale na svém rozhodnutí neměnil nic.
Jak těžké nebo naopak lehké byly vaše podnikatelské začátky?
Byl jsem mladý. Zodpovědnost jsem měl jen sám za sebe. Děti, rodina nebo třeba zaměstnanci, to přišlo o něco později, takže začátky dnešní optikou byly lehké. Prostě jsem si pronajal hospodu a vše jsem první rok dělal sám. Ty starosti přišly až později spolu se zaměstnanci. Potom byly hospody dvě, pak tři a pak už jsem nebyl sám, ale měl jsem rodinu, a to je velká zodpovědnost.
Co jsou podle vás hlavní předpoklady k tomu, aby člověk vybudoval úspěšnou firmu?
Štěstí. A taky odvaha jít do něčeho neznámého. Cílevědomost, pracovitost, zodpovědnost a pokora jsou také důležité, za mě tedy, určitě. A obzvláště potom, když se vám začne dařit, i empatie. Ono to s sebou nese i zodpovědnost nejen za ty své firmy, ale taky za jejich zaměstnance. Takhle bych mohl dlouho pokračovat. Těch důležitých vlastností je spousta, a některé jdou na první pohled proti sobě. To ale vyřeší ta empatie, a když máte navíc to štěstí a začne vás to bavit, tak vás to vcucne a už nepustí.
Už jste to nakousl, ale zeptám se ještě trochu jinak. Co ve vašem případě znamenalo mít štěstí? Být ve správný čas na správném místě? Dostat ten správný nápad apod.?
V roce 1989 jsem se vyučil kuchařem, přibližně rok jsem vařil u RAJe (Restaurace a Jídelny, pozn. redakce), což byla špatně placená práce. Bylo to zvláštní, ale jako učeň jsem vydělal za brigády třeba dvoj- nebo trojnásobek mzdy, kterou jsem potom dostal jako vyučený zaměstnanec. Můj sen byl osamostatnit se, vydělat peníze na vlastní bydlení a na nějaké podnikání jsem ale ani nepomyslel. Pak jsem odešel k Jednotě, asi rok jsem pracoval jako číšník a potom přišlo to štěstí. Udělali ze mě vedoucího provozovny a tohle štěstí mi vydrželo dva roky. A potom, další štěstí, když ty hospody pozavírali. To byl konec roku 1992 a já musel začít podnikat. Nic jiného mi nezbylo. A ještě jedno štěstí jsem měl, nemusel jsem na vojnu. Kdybych tenkrát šel, kdoví jak by se to poskládalo. A ještě jedno štěstí přišlo, když nám do hospody přivezli automaty a já si je později zvolil jako další možnost v podnikání.
Rozjet podnikání a vybudovat úspěšnou firmu se asi nedá udělat bez chyb a problémů. Znají to asi všichni úspěšní podnikatelé, opakovaně to zažil i např. Tomáš Baťa. Co vy osobně považujete za největší chybu? A bylo možné jí předejít?
Za chybu považuji to, že jsem si vzal do firmy společníka, kterého jsem neznal. Obzvláště, když to nebylo nutné. V této souvislosti mne pak trápí jedna velmi vážná věc. Náš stát není bohužel schopen ochránit své občany. Na vlastní kůži jsem zkusil praktiky justiční mafie, jež v našem státě funguje. Bohužel nejde jen o nějaké řádové státní zástupce, soudce nebo policisty.
Naopak, špičky naší justice jsou prolezlé korupcí a falešnou kolegialitou a bojí se jich i politici, protože u nás je bohužel možno ohnout nebo přímo objednat dokonce i trestní stíhání. Tito lidé si právo ohýbají, jak se jim hodí. Tohle vím z vlastní zkušenosti, a to je největší slabina našeho státu. Jsme ve vleku lidí, kteří jsou neodvolatelní a nepostižitelní.
Často se mluví o tom, jak moc se podnikatelské prostředí v ČR za poslední dvě dekády zkomplikovalo. Vidíte to také tak? V čem je podle vás "zakopaný pes"?
V přílišné regulaci všeho. Dnes každý člověk, co vytváří hodnoty, tedy podnikatelé, živnostníci a zaměstnanci, každý z těch lidí má na krku svého státního zaměstnance. To je hrozná situace. Stát nás stojí obrovské peníze a pořád vymýšlí nové a nové regulace, dotace, zákazy. To prostředí není v pořádku. Orientují se v něm hlavně obrovské firmy, které si dokážou zákony přihnout tak, aby jim to vyhovovalo. Mám na mysli finanční instituce nebo obory, jež mají z nějakého důvodu monopol a jsou jako že regulováni nějakým státním úřadem.
Nikdy nepochopím, proč ty nejziskovější obory, obecně to jsou ty monopoly regulované státem, jsou také největšími příjemci dotací, například ČEZ nebo ČEPS nebo třeba chemičky. To prostředí není rovné. Víte, nejlepší regulátor je trh a konkurence. Stát by měl pouze dohlížet na to, aby se hrálo podle pravidel a aby všichni odvedli ten povinný desátek, tedy daně. A ne se chovat tak, jak se chová. Podle mého potřebujeme levný stát, jasná pravidla a co nejméně zásahů do ekonomiky. Bohužel politici se vzhlédli v přerozdělování, a to je špatně.
Co je tedy podle vás dnes největší problémem, na který dnes narážejí podnikatelé v naší zemi? A co by se podle vás muselo stát, aby se situace změnila?
Nejhorší je ta komplikovanost legislativy a neustálé přerozdělování peněz. Stát vždy byl a vždy bude špatný hospodář. Peníze nebo daně by se měly poctivě vybrat. Na to má dohlédnout a pravidla nastavit stát. Ale ty peníze mají být příjmem samospráv co nejníže v systému. Potom si starostové budou vážit svých občanů nejen jako voličů, ale i jako zdroje svých příjmů. A ti voliči si dobře pohlídají, kam ty jejich peníze ta daná obec investuje.
My máme systém mnoha natažených rukou, politici se snaží do každé ručky naslibovat co nejvíc. Ve Zlíně vznikne 100 korun a ty než doputují přes Prahu do Bruselu, aby potom šly zpět do Prahy a potom možná zpátky do Zlína, tak se mezitím ta stokoruna stane předmětem různých zájmů, priorit a žádostí, které vyřizují nepostradatelní "ouřadové". Jisté je, že ta cesta stojí peníze. Kolik z té stokoruny po tom výletu zbude, to nevím, ale ti hlídači a "ouřadové" nestojí málo. Až tohle pochopí široká veřejnost, tak bude volit takové lidi, co zavedou švýcarský model samosprávních celků. To je podle mého cesta… Ne ti politici, co neustále slibují všechno všem.
Mnoho let jste podnikal v hazardu. Proč zrovna tato velmi kontroverzní oblast?
Protože jsem měl hospodu. Automaty dovezla jedna holandská firma a já v tom vycítil příležitost, tak jsem si koupil výherní automat. V té době ty "forbesy" byly něco nového, co k hospodám patřilo. A podle mého i nadále by patřit mělo. Jen stát musí zajistit to, aby to nesklouzlo k hazardu a pořád to byla jen zábava.
S hazardem bylo, je a bude vždy spojováno velké množství problémů, především pak vznik závislostí se všemi jejími dopady. Nevadilo vám to při vašem podnikaní?
Vadilo, jen vás musím opravit. Hazard je to, co funguje v naší republice i dnes, například na internetu.
Třeba v mobilních telefonech a počítačích, jde hlavně o sázku, kterou povolil stát. Víte, podařilo se mi se společníkem a dvěma sty zaměstnanci vybudovat hazardní firmu, jež počítala obrat v miliardách. My ty automaty vyráběli, a to včetně softwaru, a samozřejmě jsme je i provozovali. Byli jsme v Čechách jedna z největších firem v oboru. Cítil jsem ale tu kontroverzi, jež toto podnikání přitahovalo a vadilo mi to.
Dodnes mě někteří titulují jako hazardního krále. Z toho by nikdo neměl radost. Obzvlášť proto, že jsem po celou dobu chtěl, aby se snížila sázka a definovala výhernost. Jinými slovy, aby se z hazardu opět stala zábava. Samozřejmě vyšší sázka znamená vyšší zisk a já potřeboval i zaplatit dluhy té hazardní firmy. Investice byly obrovské, ale zároveň jsem si moc dobře uvědomoval, že takto nastavené prostředí s takto vysokou sázkou není dlouhodobě udržitelné. Tuze rád bych to tehdy vyměnil za stabilitu vykoupenou menšími zisky. Tohle jsem chtěl.
Proč jste podnikání v hazardu opustil? Už se tak nevyplácelo?
Kvůli problémům se společníkem, kterého jsem měl v těchto firmách, a taky kvůli novému loterijnímu zákonu, který hazard pustil nově na internet. Ale hlavně kvůli tomu, že mě to přestalo naplňovat. Sázka zůstala, jen to páni politici schovali… Dnes se pořád hraje za 1000 korun jedna hra, jen těch příležitostí je mnohem, mnohem víc a líp zamaskovaných. Dnes vlastně může být automatem každý telefon nebo počítač. O tzv. měkkém hazardu se ani nebavím. Losy za 1000 korun, přičemž jejich výhernost je například 30 %. To není hra, to dobrovolně odevzdáváte peníze. Největší problém ale je ta sázka a státem povolená výhernost her. Prostě velcí hráči si to dokázali v Praze zařídit a já se toho již nechtěl účastnit. Kdyby se sázka v roce 2012 snížila 50krát, takže na 20 korun, tak bych to podnikání rozvíjel dál. Už by mě neoznačovali za hazardního krále, protože v tu ránu by se z hazardu stala zábava. Tohle jsem po celou dobu, co jsem v hazardu působil, prosazoval. Ale nepodařilo se, tak jsem z těch firem odešel a později je i prodal.
V posledních letech budujete novou společnost, která se na Moravě stala gigantem v oblasti prodeje aut. Proč jste se rozhodl pro tuto oblast?
Auta jsou moje srdeční záležitost. A zase jsme u toho štěstí. Podařilo se mi koupit dealera Fordu v Uherském Hradišti, potom jsem měl štěstí, koupil jsem firmu Euro Car Zlín od pana Audy, dealera VW. Následoval prodejce Škody, Seatu a VW ve Starém Městě od pána Závodského a takhle bych mohl pokračovat. Buduji marketingovou značku AUTO UH, která sdružuje koupené společnosti, jež mají dlouholetou historii jako prodejci a servisní partneři dnes už více než dvaceti automobilových značek.
Snažíme se ty firmy revitalizovat k našim standardům. Odkazujeme ale na bývalé majitele a s některými spolupracujeme nadále, pořád ještě hledáme příležitosti, abychom byli větší společnost, která má silné zastoupení. Abychom byli firma, která dokáže zákazníka obsloužit jako prémiovou značkou, jako je třeba Lexus nebo Audi, až po Dácii, což je značka pro širokou veřejnost a jsme za ni velmi rádi.
Vidíte v prodeji osobních a užitkových aut dlouhodobě progresivní obchodní potenciál, nebo je to pro vás dnes spíš už jen podnikatelská "hračka"?
V žádném případě to pro mě osobně není hračka. Dal jsem do toho vše. Chci ty firmy rozvíjet dál a dělám proto maximum. V práci jsem každý den. Určitě mám štěstí na lidi kolem sebe. Nebudu teď tahat jména jako z klobouku, určitě bych na někoho zapomněl. V každém případě důležité jsou všechny články celku. Firma stojí na práci servisních mechaniků a techniků, prodejců, stejně jako na práci účetních, marketingu nebo těch lidí, jež je řídí. Mimochodem, dnes nás je už šest set a v našich společnostech dosahujeme obratu kolem čtyř miliard korun. A všichni jsou důležití. Věřím, že s nadšením těch jednotlivců a jejich zápalem pro konkrétní značku vybudujeme společně známou firmu, do které se budou lidé rádi vracet. Nic pro mě není víc, než chvála na naše zaměstnance. Tohle mě naplňuje.
Vidíte před sebou ještě nějaké další podnikatelské výzvy?
Kromě automotive se věnujeme správcovství našich objektů. S tím je spojena i výroba elektřiny. V Otrokovicích máme například galvanovnu, která funguje dobře. Určitě nevyhledávám další příležitosti mimo obory, ve kterých již působíme. Ono to ani časově není možné. Pořád máme co vylepšovat v našich stávajících firmách. Naším cílem je spokojený zákazník, který se k nám bude rád vracet a na nové podnikatelské výzvy už zkrátka není prostor.